Rozhovor s Danom Bártom

  Hádanky, v ktorých som tu na jeseň pohadzovala slovnými súbormi typu zmenená

  zostava, nový nosič, adaptovanie viac či menej citlivých zmien na pódiové podmienky...,

  tak tieto hádanky sú už čiastočne (ak nie úplne) rozlúštené. 

  Nebudeme si tu nahovárať, že ľudia sú nahraditeľní, nie sú. O stabilných členoch 

  hudobných zoskupení by to mohlo platiť dvojnásobne. Ale. Illustratosphere, a k tomu sa 

  ešte dostaneme, v tomto zložení akoby pookrela. S novými impulzmi nabrala nové farby, 

  nové veci pódiovo skĺbila so starými do jednoliateho tvaru, ktorý teší. 

  Zárodok rozsiahlejšieho rozhovoru s človekom, ktorý veľmi dobre vie, čo robí a o čom

  presne spieva, vznikol na konci turné MARATONIKA - to bolo vyústením hektického 

  vydania rovnomenného albumu, ktorý obsahuje rovnomenný song. Rovnomenná téma 

  prechádza už nejaký ten mesiac v rôznych gramatických pádoch nespočtom laických

  i novinárskych otázok a reakcií, preto som k nej (zbytočne) pristupovala čo najopatrnejšie.

  Vyhneme sa slovu Maratonika? Budeme jej hovoriť to, alebo ono?

  Ako chceš.

  Takže to. Už ti to lezie na nervy?

  Ne. Tak jako, víš, co? Padesát tři koncertů za dva měsíce je dost. Nedá se říct, že by 

  mi to lezlo na nervy, ale ta únava se normálně dostaví vždy. Anebo jinak, hraní je super, 

  jenom přejezdy a zvukovky a tak dále jsou někdy už jako drobet otravný.

  Boli ste pred „zošrubovaním“ albumu s Illustratospherou na mŕtvom bode, 

  kedy ten vývoj nikam nesmeroval?

  Trošku jo. Trošku jsme to tak jako měli, že jsme něco načali, ale rychle jsme 

  od toho couvli, ani nám to s Filipem (F. Jelínek) jako úplně nešlo si představit 

  a pořád jsme nevěděli, za který konec to máme chytit. Že bychom to chtěli 

  posunout někam zvukově, ale nic víc, vlastně jsme jenom kupili drobný 

  nedodělky. Myslím, že jsme se dostali k nějakému zacyklení, dejme tomu. 

  Súvisia s tým aj personálne zmeny, ktoré tu prebehli, alebo to bol 

  spontánny proces?

  Jarda (J. Friedl) přišel s tím, že on tomu už nic nemůže dát a jemu samotnému to nic 

  nedává a že má takový dojem, že jeho čas v Illustratosphere vypršel a že by chtěl 

  téhle své intuici a tomu pocitu naslouchat a chtěl by se z toho prostě vyvázat. 

  No a pak jsme se domluvili, tak jako na tajňačku, my dva, že mu dám ještě měsíc

  na rozmyšlenou, nikomu to neřeknu, a když za měsíc svůj postoj nezmění, tak že ho 

  vezmu za slovo a nějak si poradíme. No, a stalo se. Vlastně jsme se rozloučili 

  v podstatě ve velmi dobrém, jak jsme to Jarda i my ostatní chtěli, aby bylo. A my 

  jsme potom oslovili Míru Chyšku. Co se týkalo piána, to je v podstatě spíš doprovodný 

  efekt změn, které prováděl Robert (R. Balzar) v triu. Jakože tam taky došlo k nějakým 

  věcem, které byly jako…

  Tam už to asi taký spontánny proces nebol? Ale to je taká podpásová otázka.

  Spontánní znamená samovolně bezlimitně okamžitě se explodující, ne? Tak to můžou 

  být vlastně všichni rádi, že to nebylo spontánní, že se brzdilo, jak se dalo. 

  Ona spontaneita není moc k věci, ta se hodí maximálně o samotě v bezpečí, jinak nadělá 

  víc škody než užitku, většinou. Pěkný příklad spontaneity je třeba znásilnění... 

  No nic. Já jsem na to, že Standa (S. Mácha) odešel z tria, zareagoval trošku 

  šalamounsky; post pianisty jsem neobsadil. Takže hraje Filip na klávesy nějaké piánové 

  party, ale pianista v téhle skupině v tuhletu chvíli není. Je to vlastně rockové obsazení. 

  To znamená kytara, klávesy, basa, bicí.

  A s dosiahnutým výrazom si spokojný?

  Vcelku jo, ale já to beru vlastně jako takový začátek něčeho. Když si vezmu

  Illustratospheru, tu první, tak s tím jsem byl spokojený daleko míň. Tam jsme vůbec

  nevěděli, čeho jsme se dotkli, ten výsledný tvar mi přišel mnohem chaotičtější než teď. 

  Míň uchopený než teď. Takže to bylo takové – každý pes, jiná ves. Teďko vím, že tam 

  nějaké písničky jsou jiné než jiné, ale nijak mě to v podstatě netrápí. Spíš jsem si říkal, 

  že jsme se fakt jako moc neomezovali. V tom, jak to má být dlouhé a jak to má být 

  krátké a jestli to má být takové anebo makové a tak. Že jsme udělali nějakou práci 

  poměrně svobodnou, což je pro mě docela důležité.

  Uvedomuješ si, že dnešný poslucháč používa hudbu viac – menej ako kulisu?

  Jako vždycky. A mně to je jedno. Jestli se jednoho dne rozhodnu, že budu malířem, 

  tak pak maluji obrazy. A jestli většina lidí si po svých bytech věší fotografie anebo 

  tapety, tak to prostě je jenom smůla doby. A já jsem se rozhodl, že budu malovat, 

  tak prostě maluji. A naštěstí to zdaleka není tak strašné, že by lidi nechodili na koncerty, 

  nebo že by si tu naši novou desku nikdo nekoupil. Takže to je vlastně úplně v pořádku. 

  Jakkoliv si uvědomuji, že ta hudba postupně degradovala na zábavný zvuk. Dneska už je 

  to vlastně součást každodenního šumu a lidi se tím nezabývají tolik jako se tím zabývali

  dřív. Myslím, že je to i z povahy technologie, z povahy množství, z povahy zjednodušeného 

  šíření a tak dál. Že to vlastně je inflace klasik. Že nabídka prostě převyšuje poptávku 

  a hodnota strmě klesá.

  Dnes nakoniec bežne dochádza ku kolízii zvukov a nedostatku sústredenia. 

  Tým pádom človek ani nie je ochotný počúvať, povedzme, vašu melódiu, 

  tvoje texty…

  Já to chápu. Úplně. Já neposlouchám nic už.

  Vy ste sa teraz dosť výrazne zaslúžili o publicitu cez facebookovú prezentáciu. 

  Na tom pracuješ sám, alebo máte admina?

  My jsme se dohodli s lidma z managementu i mezi sebou, ale hlavně s klukama, kteří

  se nám o ten Facebook dobrovolně starají, že se zkusíme trochu pochlapit. Že se my, 

  přezaměstnaní konzervativci, zpátečníci, kteří to prostě fakt moc nebo vůbec nepoužívají, 

  vynasnažíme. Tak jsme trošku začali komunikovat přes tuhletu platformu a ukázalo se, 

  že to k něčemu je, marná sláva, pro některé lidi to je ten typ komunikačního prostoru, který 

  chtějí mít a který chtějí sdílet. A že člověk, jako našinec, Illustratosphere, že fungujeme jako 

  nějaká místnost, kde se ti lidé můžou potkat.

  Je to dobrá spätná väzba.

  Tak je to v pohodě a dobrá zpětná vazba, i když já to velmi málokdy.

  Kupujú ľudia „desky“?

  Docela jo.

  A je to záležitost koncertov, alebo kamenných predajní?

  Ty, já vlastně úplně přesně nevím, jaký je ten poměr teďko, ale my jsme za těch třicet pět

  koncertů prodali skoro sedmnáct set  cédéček. Takže máme průměr padesát desek

  na koncert, což je super, no ne?

  Vy ste sa teraz prvý krát na obale cédečka „odhalili“ (a súčasne aj zahalili). 

  Čím to? Ide to ruka v ruke s tou publicitou?

  Možná. Já myslím, že za tím není úplně jako hloubka.

  Bol to nápad fotografa…

  Prvotně ano. Já myslím, že tam šlo spíš o to, že to bylo takové výrazné a, samozřejmě, 

  já jsem si k tomu musel najít příběh, abych vůbec vydržel mít na hlavě nějaké divné brýle. 

  Tak jednak jsou sluneční až svářecí, našinec je v zajetí písku a výhně, tak aspoň ať oči 

  zůstanou v pořádku, třeba pro nějaké následné sofistikovanější mučení. Nebo už jsou 

  dokonce umučené, oči. Znepokojivé to trochu je. A jednak já jsem měl asi pětkrát nebo 

  šestkrát v životě takový záchvat pocitů, že nechci patřit do té party lidí, kteří na někoho 

  vysílají upřímné pohledy. Když ti tak jako hezky upřímně přímo do očí kouká třeba prostě 

  Kyklop nebo šedesátiletý Moravák se dvěma krky... 

  Šel jsem někde po Praze a vlastně jsem všude viděl jenom nějaké ksichty, a nesouvisely 

  s politikou, byli to muzikanti, zpěváci, herci, Knopfler a támhleten a tuten, obrovské hlavy 

  na billboardech a na plakátech, upřeně co nejupřímněji z toho plakátu koukající na lidi, 

  jakože budou mít koncert, nebo jakože udělali nějakou práci a tak dále. Říkal jsem si, 

  že ti lidé, kteří jsou vnímaví ke světu, musí být vlastně pod obrovským tlakem, protože 

  ten svět, který nejsou oni, ten vnější svět, je fakt jako velmi agresivně oslovuje ze všech 

  koutů a pořád po nich něco chce, nějakou reakci nebo něco takového. Nemají čas 

  a prostor být sami. Tak jsem si vlastně říkal, v těch chvílích, že se nikdy nevyfotím tak, 

  abych se na někoho upřeně koukal, což jsem samozřejmě porušil, jen jsem zrovna 

  nechtěl činit jinému, co mě občas deprimuje. Nemám moc rád sluneční brýle, 

  protože ty mi přijdou too much image. Ale tohle mi přišlo jako takový dobrý 

  kompromis. Takže jsem si řekl, že tohle je docela dobrý. Upozorňuju, že nekoukám.

  Ja mám taký dojem, že tam sú trošku iní ľudia, na tých fotkách. Ale fotky 

  sú to dobré. Priestor takisto dobrý.

  Člověk si to zapamatuje.

  Aj si si tam zafotil?

  Ne, neměl jsem na to čas, ani foťák jsem neměl.

  Keď som sa pozerala na ten cover, myslela som si, že kresby sú tvoje.

  Ne, to je Luka Brase.

  Tie by mi k tebe, naopak, celkom sedeli.

  No tak, mně se líbí jeho práce už dlouho, tak jsem si řekl, že to tak jako spojím 

  s těmi svými fotkami z cest, na kterých je písek. Tak jsem to tam tak jako nafrkal, 

  splichtil dohromady, víceméně z nezbytí. Úplně spokojený s tím nejsem, udělal jsem 

  pár školáckých chyb, omlouvám se Topovi a Radce...

  Napríklad…

  Není to moc čitelné, ty texty. Moc malé písmo, moc bílé, na moc světlé oranžové...

  No, to potvrdzujem. Ja som používala lupu, keď som ich prechádzala. Tá 

  farba, ten podklad tam robí problém.

  No, kdyby to bylo tmavší… Ale ono by to potom zas bylo hovnový a tak dál. 

  To je prostě složitý, chybami se člověk učí, no.

  Tam to ladí s tým pieskom, o to ide, že?

  No, právě.

  Prvé, čo ma zarazilo pri počúvaní textov, bolo slovo Vánoce. Pojmy ako 

  Vianoce a láska by som v tvojom textovom repertoáre nehľadala, aj keď sú 

  použité v inej rovine, než by člověk čakal.

  Celý ten text je vlastně o mediálním obrazu, ó, osobnosti, jejímž úkolem je uklidňovat 

  lidi, a ona si ten úkol splňuje do té míry, že v podstatě už nemá vůbec vlastní tvář. 

  To znamená, že dokud se někdo dívá, tak ona jede všechna ta klišé, že když někomu 

  podá ruku, tak podle stisku pozná, že je to dobrý charakter, že prostě něco musí být 

  nad námi, co řídí naše osudy, něco ještě tajemnějšího než souhvězdí, která ovšem 

  taky řídí naše osudy, přestože nejdůležitější je jít si za svým snem navzdory osudu. 

  Že už ví, už ví, že nic není náhoda. Všechny tyhlety píčoviny a protimluvy, které

  kdáká, kdáká, kdáká. A před Vánocemi, kde tahle vlna kulminovává, toho nakdáká 

  ještě víc, é, kvantitativně. Udržuje lidi v té pohádce, sebe v té pohádce, tu celou 

  pohádku až do té míry, že o sobě vážně tvrdí, že je strašně vášnivá a přitom uzavřená, 

  ale vlastně otevřená a přitom stydlivá... A vlastně tomu věří. Je tam takové to plivat, 

  ťukat do prken. To je to zaklepávání na dřevo, jakože nechce  být pověrčivá, je 

  pokorná, vlastně šťastná, ale je to celé takové jen mlácení prázdné slámy, dost lež. 

  No, divadýlko. 

  Celé Vánoce je taková. Dokud se někdo dívá. Dokud nejde domů spát. A tam se ukáže, 

  že je sama jako palec. Nikoho nemá, jen velkej prázdnej barák a fanoušky v dálce. Má tam 

  jenom takový ty talismany pro štěstí, se kterými si tak jako pokecá, ahoj Prku, a pak si je 

  nahňácá pod a kolem sebe, kouká v teplákách do televize na svou vlastně kolegyni, kterou 

  má vlastně docela ráda a která plká to samé, co před hodinou na jiném programu ona, a má 

  uštěpačné a poněkud uvolněné poznámky k věci, třeba, jasněžejo, tovížejo, krávo vožralá. 

  A jde si nalejt rum do kafe. 

  No a přijde jaro, nějaký sekáč jí uchopí podle jejího vánočního mediálního obrazu, udělá 

  na ní hu, stiskne ji, aby bylo jasný, že na něj se dá setsakramentsky spolehnout, až v ní, 

  chudince, opravdicky hrkne, je celý ohnivý a věřivý a má rád dobré víno a je velmi skromný 

  a všechno tohleto, zkrátka dá jí, po čem si myslí, že touží, co je její, jak to včera v telce 

  řikala. Dokonale a pevně ukotven v kolosálním omylu. A ona je ve skutečnosti dost křehká 

  až unavená, má často blbý sny o zubech, nemá ráda bordel mezi talířema a hrnkama, 

  begónie jí připadaj slizký, opravdicky nesnáší foukací harmoniku, bojí se vos, vlastně je 

  i třeba docela vtipně cynická, miluje Broučky a karafiáty, nerada nosí šálu, ráda chodí 

  bosa a třeba musí držet opravdickou dietu a tak dále, jenže svou poplatnou 

  sebeprezentací generuje velikánské osobní nedorozumění a tím pádem šťastná být příliš 

  nemůže. Pakliže v nějakém sebeklamném veletoči nepřesvědčí sama sebe, že je vlastně 

  obětí, že se, až na ty prachy, rozdala lidem a na sebe nehleděla. Že Štěstí ve Hře je 

  Neštěstí v Lásce a tohleto. 

  To je krásne, že to je výklad od samotného autora, pretože každý iný výklad 

  by bola len špekulácia.

  ...takže právě proto tam jsou ty Vánoce, jako hodně kontrastní a velmi zneužívané pozadí, 

  že se po některých lidech chce, aby chtěli říkat to, co chtějí jiní lidé údajně slyšet a tak. 

  Asi jako porno natočené v dětském koutku v řeznictví nebo tak něco.

  Mňa inak veľmi baví, ako si do spoluautorstva textu zakomponoval  Karla Hynka

  Máchu.

  No tak, jednak je to echt romantik, jednak je to echt lyrik, jednak se jmenuje úplně 

  stejně jako Standa Mácha, takže je evidentní...

  Tak toho by som tam nehľadala. Ale to  by sme mohli ísť text za textom 

  a kam by sme sa dostali?

  No, to bychom tady taky mohli sedět o dost déle, hm...

  Dobre. To bola šifra. Ale potom tam máš istého Dana Landu…

  To už není šifra, to je modelový příklad.

  To už nie je šifra. A donútil si ma vygooglovať si, čo vlastne v poslednej dobe 

  vyviedol, keďže „albínom“ bol už dávno, aj keď sa tomu stále vehementne bráni.

  Princip je…

  Tá spravodlivosť?

  Ta spravedlivost. Tenhleten typ chování a vnímání světa, jak se někdo bere strašně vážně 

  a je tak strašně nezávadný, že je v podstatě nebezpečný. Mně to přijde nebezpečné.

  Všichni Batmani, všichni Spidermani, spravedliví, u kterých vlastně je přípustné, aby 

  likvidovali, fyzicky, ostatní  bytosti. Já se obtížně vyrovnávám s tím, jak se to nedá 

  zrelativizovat, ten jejich život přespravedlivělej, a vzhledem ke svým občasným záchvatům…

  A nebojíš sa ho?

  Ne. Já si myslím, že to je velice jemně a vtipně vyjádřené. Albín Landa Dan je normálně 

  poetické, holí prominou.

  Je to pekné, áno, máš pravdu. A odbočka... Čo teraz čítaš?

  Dějiny umění Paula Johnsona, Pražský hřbitov Umberta Eca, Můj život  Marca Chagalla 

  a Ani o dolar víc, ani o dolar míň Jeffreyho Archera a Hněv dítěte Andrého Gluckmanna, 

  to mám teď všechno rozečtený, jakkoliv tomu momentálně moc nedávám.

  Keď sme na začiatku v súvislosti s IIlustratospherou hovorili o akejsi vývojovej 

  stagnácii, musím sa spýtať, či práve tento stav nie je práve teraz aktuálny pre J.A.R.?

  Chmch, to já myslím, že ne, nebo tedy spíš tomu věřím. J. A. R. funguje už pětadvacet let, 

  letos, snad se nám podaří nějak se k tomu vztáhnout, i když by bylo zcela v povaze téhle 

  party ignorovat svoje výročí. Čvrt století je dlouhá doba. Už tomu zdaleka neběžíme naproti

  tak jako dřív, to ani nejde. Ale aby bylo jasněji, už mám od Romana (R. Holý) na nějaké flešce

  v nějaké kapse pár nástřelů demáčů a budoucích možných písní, to zase pr. Možná, 

  že jen uděláme pár odlehčených veselých písniček pro děti boháčů nebo tak něco. 

  Tak teraz neviem, či sa mám tešiť, alebo báť...

  Ale poďme ďalej. Ako by pod tvojím vedením vyzerala hodina hudobnej výchovy?

  Učitelia nebývajú veľmi naklonení inej ako ľudovej hudbe a tvorbe zameranej 

  priamo na deti.

  Já myslím, že by bylo fajn, aby ty děti slyšely zpívanou poezii, aby slyšely hloupý text, 

  aby je člověk pocvičil jednak v té struktuře, aby se jí naučily rozeznávat, ukázat,

  co se stane, když to udělá takhle, nebo takhle, lhostejno, jestli ta struktura je validní 

  nebo invalidní, zazpívat špatně dobré a dobře špatné, pustit jim příklady, současné, 

  dětské i dospělé.

  Lidová tvorba, no. Vysvětlit, co to je etno. Že pro nás etno je Afrika, pro Afričana etno 

  je podtatranská pašija. A zase, pustit ukázku, že Afričani mají takovýhle styl muziky, 

  takovýhle typy melodií a rytmů, takovýhle maj Indové a takovýhle Norové, a že rytmus 

  je vlastně tanec a všechno to vychází z jazyka a z toho, že máme dvě nohy, zpěv je 

  recitace s využitím rytmu a harmonie, které tóny se vejdou a které nevejdou do takových 

  a takových akordů, pustit jim to, zkusit je tím bavit. Pustit řemeslně precizně zvládnutou 

  interpretaci staré lidové hudby, dát to do kontextu nebo do kontrastu s první umělou 

  hudbou, vícehlasy, kousky symfonií, zkusit zdůraznit, naznačit, nechat je objevit krásu, 

  lad, pohyb, náladu...

  Ale to by pre tú prácu vyžadovalo vášeň.

  No znalost nějakou. Primárně to vyžaduje znalost té věci. Ale jestliže sjíždějí  běží voda  

  běží, po kameni šustí s mimořádně špatným samohrajkovým základem a mají pocit, že je 

  to  hudba, když paní učitelka odpočítává každou písničku „tři-čty-ři“ lhostejno, jde-li o valčík 

  nebo polku, rychlou nebo pomalou a aniž by zahrála základní tón, a když někdo přijde 

  s Eurytmics, tak je to odporně sexistické a Mars Volta zas nahlas, tak to je jako těžká 

  práce. No, ono má vůbec hodně lidí dojem, že písnička začíná jako běh na pět metrů 

  bez překážek, tři dva jedna teď.

  Stáva sa ti niekedy, že sa ti zahniezdi v hlave nejaká nepríjemná melódia, 

  ktorej sa nemožeš zbaviť? 

  Dneska, v tom hotelu, kde jsme spali a v té restauraci, kde jsme jedli, bylo nějaké 

  odpolední setkání nějakých důchodců, nějaký pár, jak jsem pochopil, slavil zlatou, 

  nebo možná už platinovou svatbu, což samo o sobě  by mohlo být jako pěkné. 

  A držím jim palce a všechno. Akorát jim k tomu z pódia hrál na samohrajku takový 

  jako místní Standa Hložek, který zpíval nějakou strašnou srágoru od Jakuba Smolíka. 

  Nevěřil jsem svému uchu a zaposlouchal se, zasoustředil. Takže se mi v hlavě, 

  mrcha vlezlá, uhnízdila a chvíli jí trvalo, než jsem ji vypudil. Teď si na ni raději zkusím 

  nevzpomenout, aby…

  Aby si ju „nehmkol“ na koncerte…

  Abych si ji „nehmknul“ na koncertě.

(S Danom Bártom sa zhovárala Miroslava Svobodová; Foto: David Korda)