Rozhovor s Yvonne Sanchez

Po dvoch rokoch od nášho posledného rozhovoru s Yvonne Sanchez sme opäť prevetrali jej kapelu a pokračujúcu spoluprácu s Pedrom Taglianim, ale pozreli sme sa aj na jej premiérové spievanie v češtine...

Kdo neverí v multitasking, asi by pozeral, s akou precíznosťou si speváčka pred vystúpením dokáže kulmovať vlasy, sledovať sa v zrkadle, komentovať vznikajúcu kreáciu, a pritom viac ako košato odpovedať na otázky. 

Keď hovorí o svojch projektoch, nikdy nezabudne zmieniť muzikantov, s ktorými spolupracuje. Keď hovorío o láske k hudbe, každému musí byť jasné, že ju nepredstiera.

/Foto: archív Yvonne Sanchez/

Ty si nedávno opät "prepla" na Songs About Love. Aké to je?

Takhle. Pokaždé, když si pustím Songs About Love, tak se neuvěřitelně naštvu (lidově bych to řekla i hustěji), protože tam slyším všechny nedokonalosti. V té době jsme měli jen čtyři dny na to udělat program, najít místo, kde se nahraje a natočit to. Já jsem s Pedrem potřebovala udělat něco dobrého a něco jiného, než akustickou verzi My Garden, protože jsem věděla, že pokud to neudělám, a on odjede do Brazílie, tak nebudu mít sílu ani náladu bojovat za to, aby jsme tady pro vás jako duo každý rok koncertovali. 

Na druhou stranu jsem strašně šťastná, že jsme to udělali, protože je mi jasné, že nic z toho, co se stalo po natočení desky, to znamená rok 2012, 2013 a 2014, kdy jsme opravdu měli dvacet až dvacet osum koncertů v Polsku, na Slovensku, v Čechách a v Německu, by se jinak nestalo.  

Napriek tomu, že v Německu patří Pedro mezi vyhledávaných jazzových inštrumentalistov, u nás je stále tak trochu neobjevený, nemáš ten pocit?

Tak ono se to bude měnit. Teď jsme měli tři společné koncerty, v Olomouci, Hodoníně a v Praze, pak měl Pedro samostatný koncert v Jazz Docku.. Zahrál si tam s dobrými českými muzikanty ve svém projektu, aby tady  byla trochu ukázaná i jeho vlastní tvorba.

Pedra to evidentne tiahne do Evropy. Nie je on v Brazilii  trochu kultúrne stratený?

Není. On má několik projektů a spolupracuje s výbornými muzikanty, ale hrozně mu chybí Evropa a evropské publikum. Každý brazilský kytarista opravdu nehraje jako Pedro. On je šťastný, má tam své zázemí, má nádherný dům, ale evropská kultura mu samozřejmě trochu chybí. Pedro Evropu miluje a určitě by tady byl raděj častěji. I když teď tady byl docela dlouho, protože měl práci i v Německu a Rakousku. Navíc dostal job v nějakém muzikálu, takže tentokrát tady byl opravdu dýl. Není ztracený, ale říkal mi, že někdy je mu smutno, že se mu stýská. Když jsme nedávno jeli z Olomouce do Hodonína (schválně přes malá městečka), říkal: "Ich liebe das! Ich liebe das..."

Já taky. Ta hodinka cesty, to byla taková malá dovolená. Jak svítilo slunéčko a ta krásná příroda, fakt je to super.

Tiež tak zbožňuješ rozkvitnuté maky?

Jéžiš, ty máky! Někdo si možná pomyslí, že jsem ezotericky magor, když mluvím o mácích, ale myslím, že je to trošku i o tom věku a o tom, jak jsme v těch velikých městech vystresovaní. Češi mají jednu geniální věc. Chaty a chalupy v přírodě.

Ako se cítíš v roli Komety, ktorú spievaš na albume Mateja Benka? Je to tvoje prvé spievanie v češtine, že?

No právě, to bylo štěstí, protože jako Kometa jsem z jiné soustavy, a proto můžu mít jiný přízvuk.

Ale on je svojím spôsobom sexy.

To já nedokážu objektivně posoudit, ale přiznám se, že čeština mi dala zabrat. Já se nepovažuji za  slavnou zpěvačku, ale lidé, kteří mě znají, mě slyšeli zpívat v angličtině, ve španělštině, v portugalštině, ale v češtině nikdy! Čeština je na zpívání těžká jak blázen. Kdyby to nebyl Matej Benko, kdyby to nebyla tak krásná písnička, možná bych do toho nešla. 

Planety sú skvelou ukážkou toho, že hudba venovaná detskému poslucháčovi nemusí byť banálna až primitívna.

Je to krásná deska. Mateje to napadlo na Vánoce. Na Vánoce ji vymyslel a  během roku napsal. A nejenže napsal všechny písničky, on napsal i krásné texty a celé to zprodukoval.  Já jsem ty písničky slyšela ještě v době, kdy nebyly natočené, a byla jsem nadšená, jak krásné jsou a na jaké hudební úrovni je to udělané. Přitom je to pro děti, a není to jenom pro děti. Řekla bych, že je to klidně i pro dospělé. Já bych nejraděj jela se všema na šnúru. Ale bylo by hrozně těžké ji zorganizovat, když si představím, kolik je tam zpěváků.

Vy ste spolu od krstu nevystupovali?

Měli jsme jen ten jeden koncert v Lucerna Music Baru, a bylo to úžasné. Úžasná atmosféra, lidem se to hrozně líbilo a mně se dobře zpívalo. Mě to bavilo i ve studiu, ale na koncertě to má ještě trochu jiný šmrnc. 

Základ je, že dětem se ta deska líbí. A kdyby se jim pouštěla i ve smyslu edukace, tak potom můžeme doufat v to, že generace vychovaná na podobných písničkách bude možná poslouchat něco jiného, než to, co všude v Evropě leze z počítače na povel. 

Ty si sa vďaka "Planetám" stretla na jednom pódiu s ľuďmi,  na ktorých by si možno inak nenarazila.

Ale my se známe! Známe se s Ondřejem Rumlem, s Danem Bártou, Otou Klempířem... 

Aj s Klárou Vytiskovou?

Já jsem si Kláru zvala na koncerty v Lucerna Music Baru už před lety. To ještě nebyla tak slavná, ale Toxique už existoval, ona zpívala a mně se jako zpěvačka líbila. I to, jak experimentovala se svou vizuální stránkou. Teď vlastně vypadá úplně normálně - proti tomu, ja vypadala před pár lety (smiech).

Skoro jsem ji nepoznala. Bylo to až divné. "Kláro, to jseš ty?" musela jsem se zeptat, protože jsem od ní čekala něco úplně jiného. Ale já si myslím, že to je tím, že teď nemá tolik času, že potřebuje dát dohromady život mámy a život umělecký. Není snadné zkloubit je,  když má tolik práce.

Čo ty a kostýmy?

Já se tak za pět let budu oblíkat jako ZZ Top. Budu mít umělou dlouhou bradu, to se mi hrozně líbí. Doufam, že mi nevyroste pravá... A za deset třeba jako princezna Leia ze Star Wars (smiech). 

To by si asi u chlapcov v kapele malo úspech... Aké to vůbec je ukočírovať celý šesťčlenný band, keď nerátam teba?

Kdysi to bylo náročnější. Taky už hrajeme nějaký ten pátek. Pro mě je důležité, že si se mnou vždycky rádi zahrají. Když spolu hrajeme, pokaždé vím, že to bude bomba. I když teď to není tak často (každý z nás má asi pět projektů), vůbec nejsme nervózní. Setkáme se jednou nebo dvakrát za měsíc a užíváme si to, že si zahrajem, že si fakt zahrajem. Pokaždé je to trochu jiné, ale je to super. 

Bady Zbořil (bicí) se střídá s Danem Šoltýsem, Rasťo Uhrík (basa) se střídá s Honzíkem Jakubcem. To nejsou žádné záskoky. Jednou hraje  Rasťo a jednou Honzík, například. 

Na piáno hraje většinou Matej Benko a na kytarách Jonathan Ramirez a Thiago Ferreira, oba taky zpívají, na elektrickou kytaru Lukáš Martínek anebo Jiří Šimek.

Jiří Šimek hrá aj v skvelom Jonathanovom  bande Skeptemistic...

Jasně. On tam hraje, protože ho Jonathan poznal u mě.  Tak já jsem i trochu naštvaná, protože ten jeho band pak zní podobně jako můj.

Obidva majú určite niečo do seba. 

Ale jo. Jeden i druhý je prostě skvělý. A kluci nejenže hrají super, všechny je to i baví. To je něco, co nemůžeš předstírat. Já to na nich vidím. A taky to slyším. 

Důležité je, že když skončí koncert a všichni se objímáme, tak to není divadlo. Takhle to fakt je. A já nemusím nic kočírovat. Neříkám, že jsem pořád kamarádská, já někdy umím být velmi nepříjemná, ale tady v tom bandě to vůbec nenastává. Těší nás, že máme čas a můžeme si společně zahrát. Pak je to zábava, je to prdel, jak na tom pódiu, tak po koncertě. Dáme si pivo nebo vínko a ještě si společně povídáme. A začne se nám stýskat po další šnúře. Aby to nebyly třeba dva - tři koncerty, ale třeba dvacet.

Já doufám, že jednoho dne, kdy můj pes dospěje a moje dítě taky, budu schopná dát to dohromady.

Na vašich koncertoch je taká nákazlivá atmosféra, že si ich užívají aj ľidia, ktorí bežne počúvajú trochu inú hudbu...

Tak to je super. Nechápu pak špatnou magiku toho, že nemáme více koncertů. Pořadatelé se nás někdy bojí, protože je tam ta nálepka jazz. Neměli by se ho bát. Je to trošku jazzy, je to trošku latin, je to trošku groovy, většinou je to vlastní tvorba, ale klasický jazz to samozřejmě není.  I když klasický jazz je přece taky krásný.

A ty si ho vždy rada zaspievaš, je to tak?

Teď jsem byla na padesátinách Petra Dvorského, což je skvělý basista, a naposled jsme spolu hráli asi tak před patnácti lety. Ale fakt jsme si zahráli. Byla tam celá plejáda muzikantů. Pianista Standa Mácha, se kterým jsem kdysi hrála ještě v Robert Balzar Triu, Rosťa Fraš hrál na saxofon... Zazpívala jsem si tam s nimi nějakou jazzovou věca a musím zopakovat, že jazz je opravdu nádherný. Je neomezený. Když ho někdo umí hrát, je to fakt pěkný. Neříkám, že já ho umím zpívat, já se pořád ještě musím učit, ale když ho někdo umí hrát, jak  to pak může někoho nudit? 

Pro mě to bylo úplně super. A až do konce jsem si říkala, že by možná stálo zato udělat takový speciální projekt a zahrát si s těma lidma pár koncertů, jako back to the old  jazzy groove, a možná to i fakt uděláme.

Ty nie si len skvelá speváčka, ale i autorka. Ja viem, že nejaký materiál máš vždy v zásobe.

To víš že jo. Tak třeba po My Garden jsem napsala the The Beat of Heat a Diary of My Soul, které byly na desce s Pedrem. Ale mám taky spoustu jiných věcí, které nejenže nejsou natočené, ale ani je nehraju, protože se mi na nich ještě něco nelíbí, a já, místo abych se to snažila zlepšit, tak to nechám na tři roky, nebo na pět, a až pak se k tomu vrátím.  Ale ten materiál tam je.

A kromě toho mám spoustu nových nápadů. Já si nad to potřebuji sednout, potřebuji se trochu uklidnit. Jestli to ale bude v tomto tempu, tak to nebude My Garden, ale My Grave (smiech). Já mám pocit, že čas hrozně rychle utíká. Nevim, asi jsem nějaká zpomalená...

Keď sa spätne vraciaš k napísanému materiálu, nebývaš z neho sklamaná?

Ne, mě překvapí, že to jsou docela dobré věci. A nestává se, že bych si je nepamatovala. I když jednou jsem zapoměla věc, kterou jsem napsala tak před dvaceti lety, a pamatuji si, že to bylo fakt dobré a nemám to nikde napsané a nemůžu zaboha dojít na tu harmonii a melodii. Harmonii třeba ještě najdu, ale melodii ne.

Já nepíšu písničky jako nějaký slušný člověk, že si sednu a vezmu si notový sešit, já píšu na obálky z účtů za telefon nebo ekektřinu (smiech).

Hypotetická otázka na záver. Myslíš, že by si dokázala žít bez spevu? 

Bez zpěvu určitě, ale bez hudby v žádném případě. Určitě ji musím poslouchat. A kdybych nemohla zpívat, určitě bych si chtěla zahrát. Hudba je část mého života. Kdybych se nemohla ani dotknout piána, tak to už by byl konec.

Ježiš, co to je? To má být nějaká frizúra? Jakoby něco vybuchlo a tady mi přistálo UFO na hlavě...

/S Yvonne Sanchez sa zhovárala Miroslava Svobodová/