Rozhovor s Yvonne Sanchez

V ďalšom zo série rozsiahlejších rozhovorov si pripomenieme hudobný záver 

Letnej filmovej školy. Ten patril opojnému spevu Yvonne Sanchez, ktorému

krásne nahrával jej výberový band. 

A pretože na poslednom albume Songs About Love prebrala úlohu celej kape-

ly akustická gitara Pedra Taglianiho, neobišli sme ani túto tému, hoci by ju dosť

dosť dobre mohol vytlačiť pretrvávajúci dojem z čerstvo skončeného koncertu 

s početnejšou zostavou, ktorý miestami prenikal do rozhovoru rovnako neod-

bytne ako nákazlivá nálada vrcholiaceho festivalu.

A, ako sa ukázalo, Yvonne Sanchez, autorka pokojných, nežných, ale aj živel-

ných a vášnivých melódií, speváčka s hladiacim hlasom, si Uherské Hradiště 

nespája len s filmovým festivalom...

Já si pamatuju, jak jsem hrála v Uherském Hradišti s Danem Bártou a Robert Balzar 

Trio 22. nebo 23. července, to byl můj termín porodu. Byla jsem v devátém měsíci.

Ale spíevalo ti to.

Zpívalo, normálně. Ale lidi se mě trošku báli, protože jsem měla před sebou 

„hroznej buben“. A já, abych řekla pravdu, jsem se také trošku bála. I můj doktor 

mi říkal: 

„ Ojej, cesta tam a potom zpátky, a na tom pódiu….“

Kluci mě potom během koncertu pořád pozorovali, jestli se nic neděje a jestli 

neskončím v nemocnici tady v Uherském Hradišti.

Koncert to teda nepoznamenalo?

Ne, nepoznamenalo vůbec. A doufám, že pokud ano, tak jen pozitivně.

Takže Uherské Hradiště je tvojmu srdcu blízke. A keď sme už tu, ja som 

mala na začiatku pocit, že tu bude len náhodné publikum, ktoré prišlo na film, 

ale, ako som videla, našli si vás tu aj ľudia, ktorí tú hudbu naozaj poznajú.

Já vím, že to, co dělám já, je mimo těch hlavních žánrů. Ale už jsem tady v Čechách 

tak dlouho, že to publikum mám, i když menší, ale všude. Ale je to jasné, že lidi, kteří 

chodí na festival, mají celkový zájem o kulturu. Když máte rád film, pravděpodobně 

budete mít rád i hudbu. I kdyby je nebavil úplně jazz (a to mi věřte, je velká škoda!) 

tak to, co dělám teď, není úplně jazz mainstream. Jsou to moje skladby a  je to mix 

(jako já) latino, jazz, groove a, i trošku schválně, mám ten mix i z muzikantů v kapele.

Thiago Ferreira - brazilský kytarista, Matěj Benko - fantastický, klasický v tom nejlep-

ším smyslu, jazzový pianista ze Slovenska. A z Čech - Lukáš Martínek, který na elek-

trickou kytaru hraje ty ostřejší bluesové až rockové tóny. Takový ten správný etno mix.

Tak tá zostava je jednoznačne medzinárodná. Nebijú sa tam trošku tie mentality?

Nielen v dobrom.

Pokud se tam nějaké mentality bijí, tak ty ve mně, polsko-kubánské, a ne vždy jsou to 

pozitivní exploze kreativity. Myslím, že kluci se v tom projektu baví. A když lidi cítí, že my 

se bavíme, slyší, že ta hudba plyne, že jsou to skvělí instrumentalisté, že to co děláme, 

děláme od srdce, tak najednou začnou tancovat a něco pro sebe v těch mých písnič-

kách najdou. 

Takže koncert byl super, dobré publikum a líbilo se jim, kluci si zahráli, dobrý zvuk, což 

je také důležité.

Vy asi zvuk nezanedbáváte.

Určitě. To může zničit celou náladu. Stává se,  že na některých festivalech a větších 

prosto-rách to zní hrozně, anebo když zvukař neumí svojí práci dobře, anebo umí, ale 

se mu nechce, a to je úplně nejhorší.  U nás to není jednoduché, nás je na pódiu sedm, 

ještě dříve jsme měli perkusionistku z Brazílie, tak nás tam bylo osm. Dnes to bylo také 

na poslední chvíli, protože tadnešní cesta nám trvala šest hodin. No, šest ne, pět. Vyjeli 

jsme v jednu hodinu a přijeli jsmekolem sedmé. Přitom v půl šesté, jak jsem pochopila, 

jsme měli mít zvukovku. Ale byla strašná dopravní zácpa. Bydlím tady 20 let a oni tam 

na té D1 pořád něco dělají!

D1 komplikovala život viacerým festivalovým hosťom. To tu rezonovalo veľmi 

často. Nedostavili sa, lebo zostali visieť na D1. To už je záhada hlavolamu.

To je opravdu velká záhada.

Keď už sme na filmovej škole, máš čas zavenovať sa aj filmu, sleduješ ho?

Kdysi určitě více, než v poslední době. Tak ty rodinné „ groovy“ a pak ještě pes, právě 

proto se musím rychle vrátit domů… Protože je to Leonberger, má šest měsíců a je to 

sladké, alenevyzpytatelné obří štěňátko. Takže ještě před odjezdem jsem uklidila všech-

ny polštáře, srolovala všechny koberce, kdyby náhodou… Minule snědla věšák.

Teď se občas dívám na kanál Arte (francousko-německá TV stanice) nebo ZDF NEO,

ZDF – FESTIVAL, a tam jsem viděla několik velmi zajímavých dokumentů.

Poslední z nich Der Gekaufte Konsul dánského režiséra Mads Brüggera, který osobně

s koupeným titutel generálního konzula Libérie (mimochodem, koupeným ve Švýcarsku, 

jaké překvapení, co tam všechno mají, nejen hodinky, banky a fialové krávy) cestuje do 

Středoafrické republiky, kde se schválně zaplete do nelegálního obchodu s tzv. krvavými 

diamanty. A tak odhaluje nejen korupci ve vládě některých afrických států, ale i podivnou 

morálku diplomatů EU. Tento skvělý film doporučuju. Bomba!

Dříve jsem navštěvovala filmové festivaly, spíš takové ty independent , které se zaměřo-

valy více na dokumentární a nezávislé filmy. Nevím, jestli v programu „uherského“ filmo-

vého festivalu jsou i dokumenty?

Hraný film aj dokumenty.  Nie je to také strojené ako karlovarský festival.

Karlovarský znám, protože tam jsem dost často, ale spíše pracovně. Někdy jsem byla 

schopná vidět i nějaké filmy, ale celková atmosféra už je moc taková „šuby duby du“. 

Slyšela jsem, že tento festival je spíše takový „easy going“. A kdo to asi vyhraje?

On je nesútažný.

Ale to je krásné! To je velmi dobré. Soutěživost může být zdrojem inspirací, ale někdy 

může být i zhoubná.  

A čo čítanie? Tomu sa človek može oddávať aj pri psovi, pri synovi.

Kdysi jsem četla hodně, teď jen občas většinou na cestách. Zrovna čtu Hádání v hos-

podě od světoznámého českého matematika a filozofa Petra Vopěnky a nedavno jsem 

dočetla Nebarevné vzpomínky od spisovatele Martina Vopěnky, mimochodem syna

P. Vopěnky.Super bomba oba tituly.

Polský spisovatel, novinář a velký čechofil Mariusz Szczygiel, je jedním z mých nejobl-

íbenějších autorů poslední doby. Szczygiel opravdu miluje českou kulturu a český humor. 

Knížky Gottland a Zrob sobie raj (Udělej si ráj) jsou, myslím, známé i českým čtenářům.

Co by si určitě zasloužilo překlad do češtiny, to je Cierno, prawe noc (Tma, skoro noc) 

od Joanny Bator, která patří k nové generaci polských spisovatelů. Je to skvělý 

román – thriller, napsaný velmi specifickým stylem, hodně z dnešního Polska. Dobrá 

literatura a zaslouženě se dostavil i komerční úspěch.

Polsko bude vždy mému srdci blízké, mám tam rodinu i přátele, ale už velmi dlouho tam 

nebydlím. Dříve jsem bydlela v Německu a teď už dvacet let v České republice. A tak 

jsem velmi ráda, že moji polští přátelé se trošku starají o mojí „kulturní stránku“ a vždy, 

když mě navštíví, tak dostávám nejen moje umilované čokoládky z dětství, ale i nové 

polské knihy, CD a filmy. Zkrátka pokrm pro duši.

Ja som sa chcela spýtať, kde si teraz doma, ale ty si mi  už vlastne odpovedala. 

Takže teraz si doma tu...

Já vím ,že možná etnicky nemám s Čechy nic společného – je tam Kuba, je tam Polsko, 

je tam i to Německo. Když jedu domů, jakoby ten „domov“ je ten Baden Württemberg,

protože tam bydlí moje máma, sestra a další rodina. Předtím kdy jsem tam bydlela, tak 

měla jsem pocit, že doma jsem v Polsku. A byla jsem trošku bez konkrétních kořenů, 

trošku jsem se hledala. Pak jsem odjela i na Kubu, cestovala jsem, abych našla ty svoje 

kořeny. Já nejsem osoba, která má rádašuplíky, české škatulkování, ale přitom jsem 

zjistila, že čím jsem starší, tím více potřebuji ten vlastní šuplík. Krásnou polsko-kubánsko-

německo-českou škatulku. 

To je legrace. Určitě tady v Čechách jsem svým způsobem  doma. Mám tady přátele, 

cítím se tady dobře a  kdybych potřebovala někam odjet, tak teď  by to byla Francie. Také 

tam mám kamarády a také to tam docela  hodně „groovuje“. Jak hudebně, tak také ta 

kuchyň. To je země, se kterou mám takový malý románek, myslím, že nedokončený. 

Cítím, že tam jednou skončím. 

A i když jednou možná nebudu bydlet v České republice, tak takový ten vztah k Čechám 

a Čechům, to už ve mně navždy zůstane. A možná nejen k Čechám, ale i k tomu Sloven-

sku, protože já jsem přijela v době, když ještě existovalo Československo, bylo to po re-

voluci a právě se to řešilo. Bylo velmi hezké, že ten rozchod proběhl velmi jemným a ele-

gantním způsobem. Zrovna v té době se na Balkánu stříleli a utínali si hlavy, že?

Takže to bylo docela dobré, že to přešlo do historie takovýmto způsobem a ne tak 

drastickým, jak se to stalo tam. A stejně si myslím, že Slováci a Češi jsou bratři, nikdy 

nebudou úplně od sebe.To je v té historii, to tam vždycky zůstane.

My sa tu stále bavíme v kozmopolitných reláciách. Podobne je to aj s prácou 

na poslednom albume. Pedro Tagliani je z Brazílie.

S Pedrem jsme se poznali v roce 2007,  v roce 2008 už se mnou spolupracoval 

na mojí desce My Garden. Pedro je naprosto neuvěřitelný kytarista a fantastický 

člověk.  Pedro bydlel předtím v Mnichově a po dvaceti letech se rozhodl, že se vrátí 

zpět do Brazíllie - Porto Alegre. Je to jakoby jih Brazílie, je tam podobné klima jako 

v Evropě, ale obráceně. 

Teď tam mají zrovna zimu, když my máme léto. Teď mi řikal, že to bylo možná moc 

brzy, protože ta kulturní stránka, ta inspirace a internacionální groove je tady v Evropě 

větší. 

Svým způsobem jen na našem kontinentě můžete odjet 300 km a najednou se nalézt 

v naprosto jiné kultuře, kde jsou jiné jazyky, jiná historie, jiná mentalita, jiný folklor, jiná 

hudba. A to je právě krásné, když se to všechno mixuje. Podívejme se jenom na nás, 

na slovanské národy. Poláci, Češi a Slováci. Jak jsme odlišní a přitom jsme si trošku 

podobní. Je tak fantastické, že v té Evropě máme tolik kultury, tolik hudby, že člověk 

může pořád z něčeho čerpat a pořád se může setkávat s novými lidmi. To je motor, 

jak pro civilizaci, tak pro kulturu, protože to dává možnosti nějakých fusions, a tím 

pádem vzniku něčeho nového.

Neprehodnotí teraz Pedro Tagliani ten svoj odchod?

Ne, on tam má práci. Teď zrovna spolupracuje s hudebním projektem, který vyhrál 

jazzové Grammy v Brazílii. Má tam nádherný dům, kde mu rostou manga, pome-¨

ranče a mandarinky.

Ta zahrada, ta příroda, ty palmy, ta zeleň, ty hvězdy…. Já neříkám, že by si to nemohl 

pořídit někde v Německu (nebo Moravě). Manga by tam nebyla, ale byla by tam jablka, 

meruňky

a hrušky, já bych jezdila na návštěvy a na hruškovici. Teď je ta Evropa pro něj hodně 

daleko.

V říjnu 2011 jsme natočili společně desku Songs about Love, křest CD byl v prosinci, 

ale už bez Pedra. V roce 2012 a 2013 jsme měli koncertní turné v Německu, Polsku 

a v Čechách, ale teď, v roce 2014, v květnu, to byly bohužel jen čtyři koncerty. Dva 

v Praze a dva v Německu na festivalech. Asi se toho managementu budu muset 

ujmout já sama.

Publikum by tu určite bolo… Ono, celkovo je prekvapujúce, ako sa ľudia 

chytajú na hudbu, ktorá nemá nič společné s mainstreamom. To sme videli 

aj na začiatku večera s La Noche Flamenca.

Dneska jsem viděla, a to se mi velmi líbilo, že lidi to flamengo velmi dobře vzali. Že 

poslouchali tu hudbu. To bylo skvělé vystoupení, mně se velmi líbil ten kytarista. 

Já jsem si myslela, že on je Španěl. Nevěděla jsem, že je Slovák. To je úplně super, 

on tak krásně zpíval….

Akoby to mal v krvi, že?

Aby hrál flamenco, nemusí být gipsy ze Španělska, to vůbec ne. Já si myslím, že to 

může býtklidně blonďák z Dánska nebo ze Švédska. Ale pokud bude milovat tu hudbu, 

bude jí studovat,ne přesně v tom klasickém smyslu, ale bude to poslouchat, protože to 

bude mít rád, tak to bude i cítit.

My Slované máme tu krev také zajímavou. Můj pianista Matěj Benko je ze Slovenska, 

Rastík (Rasťo Uhrik), basista, je také ze Slovenska. A občas se mnou hraje bubeník 

Dano Šoltys, také Slovák. Takže my se vlastně hádáme, odkud je Jánošík. Já si myslím, 

že on stejně byl horal, Poláci si myslí, že to byl náš Robin Hood a Slováci si to myslí také. 

Já si myslím, že jemu to bylo úplně jedno, on byl prostě horal odtamtud od Tater a vůbec 

to neřešil. A co má flamenco s Jánošíkem společného?  No přece opravdové lidové 

emoce!

Ty vydávaš albumy len veľmi striedmo. V podstate máš na konte len tri. Ten 

posledný vznikol ako stopa pred odchodom Pedra Taglianiho do Brazílie.

Tak, naprosto.

Išlo o to vytvoriť tú jeho stopu?

Tu naši společnou stopu. A nakonec, i když to bylo trošku ve stresových podmínkách, 

dobře, že jsem to udělala. Kdybychom to CD nenatočili, tak bych neměla motivaci 

zařídit ty koncertní turné, které jsme potom měli v roce 2012 a 2013. Řekla bych si, 

Pedro je daleko v Brazílii, letenka, jak, co? Management nefunguje! Tak raději jdu 

brousit šuplíky (další moje velké hobby je redesign starého nábytku).

Věděla jsem, že Pedro odjede zpátky do Brazílie, ale myslela jsem, že to bude takové 

„někdy“. Pedro mi ale oznámil někdy na konci srpna, že odlítá do Brazílie 2. listopadu. 

A teď co? Problém byl v tom, že od roku 2008 až 2011 se náš společný program skládal 

většinou z mých písniček, které jsem už natočila na My Garden, i když to znělo samo-

zřejmě jinak, protože jsme byli jen duo, bylo to takové unplugged  a mělo to svoje kouzlo, 

tak je naprostý nesmysl natočit ten stejný materiál jako další desku po My Garden. To 

bych mohla udělat, ale za deset let formou live a mezitím udělat dalších pět CD.  Ale co 

s tím, zůstaly nám dva měsíce času do odjezdu a chtělo to nový koncept, program, 

zkoušky. A potom zprodukovat to, celé to natočit. Jak? Kde? A za co? Producentem jsem 

většinou já, protože vlastně vím, jak si to představuju a jak to udělat nebo se pokusit o to, 

aby se to té představě co nejvíce přiblížilo. 

Ale je to peklo. Speciálně pokud jste tím producentem a tím umělcem zároveň. Když ten 

producent to dobře zvládne, tak potom, aby to zvládnul i ten umělec, potřebuje deset dní 

dovolenou v lese. Bez telefonu, aby se vrátila chuť , hlas a inspirace, ale na to není čas.  

Potřebovala bych recept, jak se stát „Superwoman“ .

Takto zvonku to ale vyzerá, že tie veci vznikali úplne v kľude, pokojne. A sú to 

prevažne staré veci. Bolo to lákavé uchopiť ich po svojom?

Já miluju jazz a ráda zpívám jazzové standardy a vždy se budu k ním vracet. Moje první 

deskaInvitation (se skvělým Balzar Trio) byla založená na standardech, jen jedna skladba 

byla moje, Feitico de Irena. Byla to výzva se k ní s Pedrem vrátit. Existuje spousta nád-

herných jazzových skladeb, ale zase tu hrál roli čas. Sice jsme měli ještě dva měsíce do 

Pedrova odjezdu, ale od půlky září do půlky října, i já i Pedro, jsme měli pracovní závazky 

(koncerty) s jinými projekty.

Koncem října byly domluveny čtyři dny natáčení, po kterém Pedro už rovnou odlétal do 

Brazílie.Mezitím Pedro v Mnichově rozšroubovával kuchyň a jiný nábytek, aby se vešel 

do kontejnerů, které potom pluly lodí do Brazílie. Málem si zlomil ruku, rozbil nějaký servis, 

když balil, a manželka s ním přestala mluvit atd.

A do toho umenie.

Ano. Kontejnery se ztratily už v Brazílii. Měl autonehodu, když jel z koncertu ze Stutt-

gartu do Mnichova. Nehoda nebyla vážná, ale auto bylo na šrot , ale ono už bylo pro-

dané!!! Chudák Pedro.

Sešli jsme se v září na pět dní, vybrali jsme písničky a udělali jsme aranžmá. Je to těž-

ké udělat celou  desku jen s kytarou. Když se jedná o Songs About Love, tak většina 

skladeb jsou balady. Klid je krásný, ale aby se také u toho člověk na smrt nezanudil. 

I když ta deska je celkově klidná a komorná, tak při celé té komornosti, snažila jsem se, 

aby to nebylo mdlé a ve stejných tempech.

A vyšlo to.

Moje zlatá, já jsem hrozný člověk a nikdy nejsem se sebou spokojená. Teď, když jsme 

s tím programem Songs About Love odehráli více než padesát koncertů, teď by se to 

mělo točit, teď  by to bylo lepší. Ale vyšlo to a odešlo do éteru a nechám to už na jiných, 

kteří to poslouchají, jestli to „něco“ tam je, nebo ne!  Věřím, že je.

/S Yvonne Sanchez sa zhovárala Miroslava Svobodová; Foto Y. Sanchez a Pedra Taglianiho: 

 Standa Merhout,Vilém Kabzan -Supraphon/